Ale popojdeme. Do haly jsem přišel asi 50 minut před zápasem. Nikde žádná velká fronta. První milé překvapení byla šatna. Druhé milé překvapení, že byla zadarmo. Následovala návštěva fanshopu. Co bych to byl za fanouška bez klubové šály, nějakého toho trika. Samozřejmostí bylo i přispět na dobré účely nákupem kalendáře.
Po fanshopu jsem se začal zajímat o nějakou tu pokladnu, kde bych si mohl pořídit vstupenku na zápas. Pokladna ve formě stolečku u vstupu na tribunu pro mě byla třetím milým překvapením. 30 korun mi totiž na takovou akci přijde málo. Dal bych za to klidně stovku. Takže když to shrnu. Za cestu do Mostu a zpět se vstupenkou jsem zaplatil míň než za samotnou vstupenku na hokej v Liberci. Takže to vidím na pravidelné návštěvy domácích zápasů. Chtěl jsem jet i na finále poháru do Ostravy, ale to by se pohybovalo úplně v jiných cenách a navíc mi to časově nevyšlo. Tak jsem podporoval aspoň u televize.
Ale zpět do Mostu. Vstupuju na tribunu. Hala se ohromně změnila. Asi není nutné dodávat, že k lepšímu. Když tam člověk vejde, je mu hned jasné, kdo tam je doma. Proti tribuně velká televize a kolem ní obrovské portréty hráček. Na každé stěně nějaký ten týmový transparent. Dokonce i na stropě. Hned jsem se dal na tribuně doprava, abych měl rovnoměrný přehled o celém hřišti. Jednoho pána jsem donutil vstát, aby mě pustil. Za pár vteřin jsem zjistil, že tam je přepermanentkováno a že tam rozhodně sedět nemůžu. Takže otočka. Při pohledu na pána, kterého bych musel znovu zvedat, jsem to hecnul a neohrabaně slezl přes sedačky o řadu níž a udělal tak pánovi radost. Následovalo rychlé rozhodování kam se teda složit. Vyhrálo to místo ve druhé řadě, pěkně blízko palubovky, v místě, kde se setkává devítka s autovou čarou. Nemohl jsem si vybrat líp. Na druhou bránu to sice bylo daleko, ale nic mi ve výhledu nepřekáželo a těch pár metrů ještě dohlédnu. Každopádně místo dokonalé. Pocit, jak když jsem na tom hřišti taky.
První půlku byla na mé straně brána domácích, takže co jsem viděl z blízka, byly góly Slavie. Naštěstí jich bylo míň, než těch mosteckých. Dvougólový rozdíl po první půlce byl výhodou pro domácí. Druhá polovina už pro mě byla zajímavější. Měl jsem parádní výhled na góly Andělů. I na ty nepovedené střely, kterých teda bylo trochu víc, než těch gólů. :) Špatně načasované přihrávky spojek na levé křídlo znamenaly ztráty balonu, které byly o to horší, že je trestal Knedlik. :) Možná to byl důvod, proč to holky ke konci zápasu na Kamču, nebo Marťu neshazovaly, i když by si tam v klidu Martina mohla seběhnout po šestce až na střed, kolik tam bylo místa. Přesto se to pořád tahalo po pravé straně, odkud jen málokdy šla pořádná střela. V nejhorších chvílích se ale naštěstí střelecky probrala Hanča Martínková a pomohla to dotlačit do výhry jednogólovým rozdílem. Rozhodně jsem čekal vyrovnanou hru, ale tohle bylo větší drama, než jsem předpokládal. O to víc jsem si to užil. Hodně mě bavil jeden chlápek, co seděl za mnou. Každou chvíli jsem slyšel o tom, jak které hráčce naplácá bačkorou :D
Bohužel hned jak skončil zápas, jsem musel mazat na vlak, takže jsem si neužil děkovačku a nemohl jsem se zúčastnit ani pozápasového posezení s hráčkami. Ale to snad ještě doženu. Už uvažuju, že si na to svoje místečko pořídím permici. Každopádně 18. ledna další domácí zápas. Na tom nesmím chybět, tak snad mi holky dají pěkný dárek k narozeninám ve formě výhry.
Dodatek: Kdyby mě v té chvíli napadlo, že o tom budu psát do blogu, tak si dám na těch fotkách záležet :)
